Naše další zastávka skutečně překonala rozpačité pocity z římské městské zeleně. Vydali jsme se za Řím navštívit dvě ikonické zahrady, které by měl každý zahradní architekt a botanik vidět, aby pochopil mistrovství italské kompozice.
- Villa d'Este
Nejprve jsme navštívili Villa d'Este v Tivoli, mistrovské dílo italské renesanční zahrady, proslulé stovkami fontán. Zde se naše pozornost obrátila k užitkovým rostlinám a jejich symbolice. Zahrada ukrývá mnoho rostlin druhu Citrus, které v historii nebyly jen pouhou dekorací, ale platily za symbol bohatství a moci.
Pro každého zahradníka je Villa d'Este nezbytná pro studium mistrného použití vody, architektury prostoru a architektonického použití rostlin.
Zvláště zajímavé pro nás bylo pozorování historického způsobu pěstování citrusů v terakotových nádobách, který původně umožňoval jejich přemístění na zimování. Uvědomili jsme si však, že tato praxe se mění: místní nám potvrdili, že potřeba zimování klesá, protože klimatické změny již umožňují pěstování dříve nepředstavitelných tropických druhů rostlin přímo venku. Navíc jsme na těchto rostlinách zaznamenali aktuální rostlinolékařské pasy (RL pasy).
- Sacro Bosco
Zcela odlišný zážitek nám přinesl Sacro Bosco (Svatý les) v Bomarzu, známý spíše jako Park příšer. Tato manýristická zahrada ze 16. století je pravým opakem renesanční symetrie.
Po staletí byla zahrada zapomenuta a sloužila jako pastvina. Teprve ve 20. století ji znovu objevili umělci, jako byl Salvador Dalí, a díky jejich zájmu se začalo s její obnovou. Dalímu se podivná stvoření porostlá mechem stala přímou inspirací pro obraz Pokušení svatého Antonína.
Dnes tu mezi hustou vegetací stojí obrovské, do skály vytesané kamenné sochy. Při studiu této divoké zeleně jsme zde objevili a ochutnali plody užitkové Planiky obecné (Arbutus unedo). Z botanického hlediska jsme se zaměřili především na to, jak je divoká vegetace (převážně duby a buky) zahrnuta do uměleckého díla, a nepodřizuje se pouze určitému řádu.
Celá naše expedice, od univerzitní botanické zahrady v Římě a rozporuplné městské zeleně u antických akvaduktů, až po triumfy renesanční a manýristické zahradní architektury, nám přinesla řadu klíčových poznatků. Ty zahrnovaly především srovnání kontrastů v přístupu k zahradní architektuře a přímé poučení o proměnách historických praktik pěstování užitkových rostlin vlivem klimatických změn. Poznatky z cesty jasně potvrdily, že moderní zahradnictví vyžaduje propojení znalostí historie, architektury, botaniky a aktuální ekologie.
